Amber Bohemia
|
23.12.2006 Přátelé se mi celá léta smějí, že jsem na vánoce připravená už od Mikuláše. Zabalené dárky, ustrojený stromeček, nakoupené zásoby. Ale to má svůj důvod, který znám jen já. Mám vánoce moc ráda, proto se na ně připravuji dlouho předem, abych si je mohla pořádně užít. Ze zkušeností vím, že se vždy najde něco, co mi štědrý den zkomplikuje a nebudu tudíž mít čas na vánoční přípravy. Za poslední léta zpět se na Štědrý den událo:
Proto jsem už připravená na cokoliv. Ani letošní rok mne nezklamal, moji psíci si zopakovali svůj výstup z před několika let, Venda usoudil, že někde cítí hárající fenku, očuchal Arinu - ta nehárá, tak šel ještě zkontrolovat, zda nehárá Káma. No a toho to tak rozčílilo, že si jej Venda plete s fenou, že malý Venoušek skončil v Kámově obrovské tlamě. Naštěstí jsme stála hned vedle a stačila zasáhnout, bohužel jsem v ruce držela sklenici s nakládanou zeleninou na bramborový salát takže ta skončila na zámkovce před vchodem. Jezevčíka jsem z Kámovy tlamy vypáčila, poškozeně nevypadal, ale opět se přihlásila epilepsie - z nadměrného rozrušení. Díky všem předchozím přípravám to však náš Štědrý večer neohrozí, v zásobě máme jak léky pro psy, tak i náhradní zeleninu. O svých štědrých dnech jsem si povídala na netu s přáteli a zjistila jsem, jak se dospělí mýlí, když myslí, že je to nejkrásnější dětský den. Spíš naopak, jak vyprávěl jeden kamarád: Na štědrý den jako dítě musel:
Takže jak pravil - den zkaženej tak, že to ani dárky nezachránily. Závěrem přikládám dnešní foto jako typicky "vánoční" pro letošní rok - čerstvé houby nasbírané 23.12.2006 (čirůvka fialová). 22.11.2006 Mezinárodní výstava v Praze Arina se procházela po areálu, prohlížela si stánky s chovatelskými potřebami, s krmením, se suvenýry, zálibně pokukovala po stáncích s občerstvením, smutně koukala že jí nevezmeme do restaurace, pozdravila se slušně se spoustou cizích psíků, nechala se pohladit od zástupu cizích lidí - prostě byla úžasná, vzorná, vychovaná a tvářila se jako pravá dáma. Pak přišel čas jít do kruhu a nechat se posoudit od paní rozhodčí. Před kruhem se Arina zastavila, jako by vrostla do země, a odmítala udělat další krok. Nalákala jsem ji do kruhu na piškotky, ale tím vše skončilo, udělala tři kroky vpřed, zařadila se mezi ostatní fenky, ostentativně zalehla zadkem k rozhodčí a dívala se k východu. Jako by říkala - tahle výstava mne bavila jako diváka, ale žádný exponát vám tady dělat nebudu, očumujte si co chcete, já to nebudu !!! Nakonec se milostivě zvedla, ukázala zuby, výstavní postoj ale po celou dobu se na rozhodčí ani nepodívala - tvářila se povýšeně a přezíravě, znuděně a otráveně. Posudek dostala pěkný, chybu na ní rozhodčí neviděla, ale objektivně vzato - za ten přístup si Arina skutečně víc než ocenění "velmi dobrá" nezasloužila. No a pochopitelně, jen vyplula z kruhu, nasadila výraz "návštěvníka" a se zájmem si prohlížela všechny vystavované exponáty. 10.11.2006
Tak tenhle scénář se skutečně málem naplnil. Se psíky máme našlápnutou stabilní trasu, takový 3 km dlouhý okruh lesem. Poslední 2 měsíce v jednom úseku Arina neustále větřila a snažila se zaběhnout do hustého křovi. Mysleli jsme, že tam má pelech divočák, kterých je tady kolem plno a tak jsme ji v tom úseku vázali na vodítko, to ji trochu zklidnilo. Minulý týden už ale i na vodítku táhla tak silně, že jsme neodolali a nechali volný průběh jejímu Jenže jaké bylo naše překvapení, když dva dny nato televize odvysílala zprávu, že nedaleko od nás v lese kriminalisté vykopali tělo od srpna pohřešovaného podnikatele. Ze záběrů jsme usoudili, že to bude někde na naší vycházkové trase a šli jsme se tedy do lesa podívat. Samozřejmě že to bylo u Arininých nakládaných okurek, na stromech okolo ještě visely pásky s nápisem Policie, křoví kolem bylo polámané, pošlapané a vykopaný hrob se nedal přehlédnout. Udržet Arinu na vodítku dalo hodně práce, vzpínala se, plazila, snažila se vyvléknout z obojku, prostě řádila jak černá ruka. Kdybychom jí pustili, byla by snad schopná vyhrabat ještě dalšího podnikatele tak jsme pouze udělali dokumentační fotku a rychle zmizeli, abychom si fakt to odpoledne nezkazili. Jo a ten hrob je nezasypaný a volný k dalšímu použití, tak jestli máte někdo zájem... je to už bez práce a přepřipravené!! Kdo ho kopal, musel si pořádně máknout. Je to tam samý kořen, kamení a pěkně tvrdý podklad . 28.9.2006 Náš jezevčík Venda se narodil na Václava, slaví svátek i narozeniny v jeden den, už 13 let. Takhle vypadal letošní psí mejdan Rychlokurz češtiny pro teroristy 8.9.2006 Do mé kanceláře zabloudil mladý Arab, v ruce držel dopis a žádal mne o jeho doručení adresátovi, který rovněž sídlí v naší instituci. Jelikož jsem již byla na odchodu, požádala jsem snědého a špatně česky hovořícího cizince, aby dopis zanechal v naší podatelně. Upřel na mne své černé oči a chtěl abych mu zopakovala jméno osoby, u které že to má dopis nechat. Vysvětlila jsem mu, že "podatelna" není jméno osoby, nýbrž místnosti, ale stále nechápal kam ho posílám. "Víte, co je to vrátnice?" ptám se. "Ano, vím" odpovídá. "Tak podatelna je též taková vrátnice, ale pro dopisy." Chápavě se usmál, poděkoval a odkráčel i s dopisem. Naše instituce zatím stále stojí, nikde nic nevybuchlo a já začínám uvažovat o zřízení rychlokurzu češtiny, když jsem tak dobře začala. 28.8.2006 Jelikož jsme se rozhodli, že při příštím hárání naší Ariny ji necháme nakrýt, začali jsme se rozhlížet po všem, co k tomu budeme potřebovat. O výběru vhodného krycího psa tady psát nebudu, řeknu jen stručně.... "žádnej není dost dobrej pro naši holčičku :-)))" K porodu ale patří i tzv. porodní bedna, důležitý kus nábytku, taková ohrádka s podlážkou aby se štěňule nerozkutálely po celé místnosti a zároveň má bedna speciální poličku po obvodu, která neslouží k odkládání plenek, jak by si mohl myslet "nepejskař" ale je tam proto, aby fenka některé štěňátko nezalehla pokud by se jí dostalo za záda, ta důležitá polička prostě nedovolí, aby si fenka lehla až ke stěně bedny. Pokud si někdo myslí, že tuhle věc vyrábí nějaká firma, tak já tedy žádnou firmu nenašla, buď si to pejskaři vyrábí sami nebo nechají od nějakého šikuly vyrobit podle nákresu - ten je na internetu k dosažení. Já jsem zvolila systém "inzeráty" a 1x použitou bednu jsem sehnala v Pardubicích. Sice se nám nevešla do auta sestavená, ale po rozmontování se nám ji podařilo do rozložené Octavie Combi vecpat. Doma jsme ji znovu sestavili aniž bychom změnili její původní tvar, něco poškodili nebo něco ztratili. A pro jedovaté jazyky podotýkám, že nám ani nic nepřebývalo !!!
Tak nevím, štěňata u nás asi bude odchovávat Káma.
7.8.2006 Byla jsem na dovolené v jedné malé vesničce na jihu Čech. Má 1O čísel popisných. Pršelo, byla zima a tak se povídalo:
Z fleku bych mohla napsat kroniku ale to bych na to musela sednout hned než to všechno ve zdraví zapomenu a do toho se mi skutečně nechce. Tak alespoň jednu perličku čím také může začít válka mezi rodinami: Na vesnici byly dvě mladé maminky, jedna starousedlická a druhá přivdaná. Obě vozily mimča v kočárku a to je sblížilo /jezdit v samotě je nuda/. Postupně se začaly přátelit více a navštěvovat i doma. I manželé spolu dali řeč a domluvil se prodej auta jedné rodiny rodině druhé. Cena auta byla dohodnutá na 6.000,- a na měsíční splátky 2.000. Pak přišla maminka s kočárkem (strana kupující) zas navštívit maminku od strany prodávající. Kočárek nechala na dvoře i přes vybízení ať ho zaveze do chodby. No a pejsek od strany prodávající sežral síťku co je dole pod kočárkem (snad na tašky a flašky nebo co – na tohle vozidlo fakt nemám řidičák). Byla z toho aféra, rodinky se zhádaly, kupující přestal platit splátky na auto, prodávající si zas nechal peníze co za škodu na kočárku vyplatila pojišťovna, vypukly vesnické pomluvy a podobně. Dříve vypůjčené věci se začaly vracet hodem přes plot (třeba takový foťák dobře „vrácený“ hodem do záhonu petržele – to fakt nemá chybu), no a třeba nějak takto začala kdysi dávno válka rodičů Romea a Julie, praprababičky obou rodů možná též jezdily s kočárkama. Uvidíme za 100 let. A ještě jeden příběh mne upoutal. Zni tak „provorepublikově“ a přitom je jen z málo vzdálené minulosti. Paní Marie jezdila na podnikový dětský letní tábor jako hospodářka – na všechny turnusy. Najímala personál z místních lidí, brigádnice do kuchyně a podobně. Jelikož jezdila celé roky na jedno místo, měla už svůj tým lidí. Jednou z najímaných kuchařek byla paní Jana, rozuměly si a paní Jana každý rok prožila v táboře celé 2 měsíce. Po zbytek roku si dopisovaly. Pak paní Jana vážně onemocněla a paní Marii napsala zda by se nepostarala o její 3 děti a manžela. Podotýkám, že paní Marie do té doby manžela paní Jany neznala. Poprvé se s ním setkala až v nemocnici, když jela paní Janu po tom podivném dopise navštívit. No, potud by se to ještě dalo akceptovat, ovšem co následovalo je už mimo mé chápání a připomíná mi to romány z první republiky .. dala se na tři děti.. Paní Marie byla vdova, bydlela téměř na druhém konci Čech, přesto opustila své zaměstnání a byt a toho úplně cizího chlapa se třemi dětmi si vzala a nastěhovala se k němu. Ještě bych pochopila její „charitu“ kdyby ten nešťastník bydlel v domě sám se třema sirotečkama, jenže dům byl plný lidí . jeho rodiče, jeho sestra s manželem a dětmi. No, asi potřebovali otroka, který by jim všem sloužil, vařil, pral a uklízel. Na oplátku ji dětičky-sirotečci nenáviděly (prarodiče je v tom ještě podpořili) a manžel jí dával patřičně najevo, že jí v domě nepatří ani lžička. Nejpozoruhodnější pro mne je, že to paní Marie vydržela aniž by
a sama se z toho nezbláznila. S manželem žije stále, dětičky už z domu vypadly a dědek s bábou zemřeli ale výrok „nepatří ti tady ani lžička“ tak ten slýchává stále. No řekněte, která z vás by si tohle nechala líbit? Asi mají chlapi pravdu když říkají, že takové ženské jako byly jejich matky se už nerodí – hihi, a já říkám – naštěstí !!!! Jak jsem prodávala cizí chalupu 7.8.2006 Vždycky jsem říkala, že bych nemohla nabízet a prodávat lidem něco o čem nejsem vnitřně přesvědčena že je dobré a kvalitní. Tím myslím zástupce různých Avon, Amway, pojištění a tak. A teď jsem se dostala do situace, že majitelka chalupy odjela a přijel zájemce na prohlídku. Neohlášeně, našel si ji v nabídce na internetu. Což o to, ukázat sklep, půdu, kůlny a místnosti mi problém nedělalo ale ztroskotala jsem na otázkách typu:
Další otázky si po tomto mém ochotnickém vystoupení raději odpustili a zodpověděli si je sami:
Správně předpokládali, že Tondu neznám a pěšky do vedlejší vesnice nemám důvod jít. Rozloučili jsem se s tím, že přijedou znovu s dcerou – ale až bude přítomna majitelka. Teď jen doufám, že jsem je svou neznalostí neodradila, jinak snad tu chalupu budu muset koupit sama 1.7.2006 Odjeli jsme na nákup, bylo vedro, slunce pálilo a tak jsme nechali salaším otevřený celý barák aby mohli do stínu a na chladné dlaždice. Za hodinu jsme měli být zpět. Dveře jsme založili klínem aby se nezabouchly a vyrazili do Kauflandu - cca 30 km od nás. Vystoupili jsme z auta, podívali se směrem k domovu a uviděli úplně černou oblohu a blesky. Skočili jsme znovu do auta a řítili se rychlostí cca 130 km/h po okreskách (bylo to před 1.7.06), porušili snad všechny předpisy kromě podjetí stažených závor a za chvíli jsme byli doma. Nad námi už bylo jasno, sucho a klídek, Káma mne vítal u vrat, Arina a Venda také a tak jsem myslela, že je vše OK. No, nebylo. Vešla jsem do domu, hala byla v pořádku, kuchyň také ale v koupelně jsem viděla na cucky roztrhanou předložku před sprchou. No, tu vezmi čert, ne? Pro jistotu jsem šla ještě zkontrolovat pracovnu a tam jsem málem zkolabovala. Káma rozkousal opěradlo koženého křesla, úplně zlikvidoval celý roh, vyrval molitan, kůži rozžvýkal na cimprcampr, no spoušť :-( V první chvíli jsem myslela, že ho přizabiju, ale pak jsem si řekla - hlavně že mi neumřel, že se mu nic nestalo, křeslo vzal čert, stejně bylo ze sekáče a máme ho už řadu let, jen překáželo, nikdo na něm nesedí, pouze jsem si na něj odkládala kabelku a tu si mohu dávat i jinam, ne? :-)) Chudinka Kámošek, ani k tomu křeslu nechtěl jít, měl vyděšený očička a bál se, že se budu zlobit. Ale přece ho nebudu trestat, měl prostě strach a chtěl se schovat do kouta a tam stálo to blbý křeslo, tak co měl dělat? Přesně takhle venku při bouřce rozkousal Vendovi pelíšek - taky byl v tom rohu kam se on chtěl ukrýt když se bál. Ale to bylo horší, plastová bedna od rohlíků je tvrdá, poranil si o ní dásně, všude na zámkovce byla krev, i na fasádě, museli jsme to vše omýt wapkou. O křeslo si alespoň nic neudělal a podle mé "inventury" ani nic nestravitelného nepolkl. Takhle už také zničil letní plachtu na bazén a hadice od filtrace když se bál bouřky a snažil se zalézt do kouta, kde to vše bylo složené. Hadice k filtraci jsme už koupili nové ale plachtu ne, používáme černou zimní a díky Kámovi má teď náš bazén vyšší teplotu, skoro přes 30 C. Když spočítám škody za poslední měsíc, je to tak něco kolem 5.000,- Kč takže je to skutečně můj "drahej" pejsek :-)
13.5.2006
Náš Káma vzhledem k svému věku už nejezdí na výstavy několik let ale teď jsme se rozhodli, že ho vezmeme na klubovou výstavu. Doufali jsme, že se už uklidnil a jako "starý pán" nebude tak agresivní a dominantní vůči ostatním psům. Nepřihlásili jsme ho do soutěže, jen jsme s ním jeli jako "do společnosti", přihlášená byla Arina. Arina nezklamala, měla zas "svůj den", což znamená že odcházela z kruhu, skákala na mne, plazila se ven pod pentlí, která kruh vytyčuje, dělala panáka, kvílela a chtěla se uškrtit na vodítku. Takže jsme z kruhu odešly s odpovídajícím hodnocením - pes nemá chybu ale je "poděs" - s čímž souhlasím! Ovšem Káma si to užíval. Prvních pět minut chodil mezi psy a ani nepípnul - už jsme si říkali, že je to bezva a budeme si moci výstavu užít a podívat se na posuzování. No, spletli jsme se. Po pěti minutách si Káma vzpomněl jak se na výstavách choval a začal opět vrčet na každého psa, který se k němu přiblížil na méně než 5 metrů. Což je problém, jelikož na výstavě psů se tato vzdálenost dodržet nedá. Takže jsme skončili jako vždy - 50 metrů od posledního psa - daleko v lese. Když jsem já nastupovala s Arinou do kruhu, chtěl se manžel podívat jak to probíhá a vzal si Kámu s sebou. A to nastalo to pravé pozdvižení. Hned ve vedlejším kruhu probíhalo posuzování dospělých psů, takže kolem to byl samý velký (a sebevědomý) pes. Jeden z nich se na Kámu podíval, Káma temně zavrčel a lehce vycenil zuby. Pes si to nenechal líbit a hlasitě odpověděl. No a tím bylo odstartováno obrovské štěkání a vrčení všech psů v okruhu 50 metrů, šampióni v kruhu nastoupení se též přidali a vznikla velká mela. Páníčkové psů museli nasazovat uklidňující chvaty a mírnit své vzpínající se 60kg miláčky, takže v jednu chvíli to v kruhu vypadalo jak v ringu při zápase "judo". Všichni se divili co to do těch jindy klidných psíků vjelo, ale nám bylo vše jasné - Káma si vzpomněl na svou výstavní kariéru. Takhle si vždy vyhecoval soupeře, rozhodčí si nevšiml kdo to začal a štěkající a agresivní psy vykázal z ringu. Káma tam vždy stál a tvářil se, že "on nic, on muzikant" - jak začalo štěkat vše, už se nezapojoval. Po této akci vždy bylo soupeřů o nějakého méně, Kámu nikdy žádný rozhodčí z kruhu nevyhodil, skutečného viníka znali jen diváci - a ti nerozhodují. Ze svého kruhu jsme jen koutkem oka viděla manžela, jak s Kámou urychleně spěchá zpět do lesa, daleko od výstavních kruhů a v duchu jsem se hrozně smála. Káma je prostě moje "jednička" a nic nezapomněl. Kromě toho budil na výstavě pozornost, nebylo tam mnoho psů tak impozantních, jako je on. A byl si toho patřičně vědom, dokonce zapomněl napadat na nohu, což doma dělá běžně. Prostě - ješitnej chlap - předváděl se, jelikož měl před kým. Klubová výstava - všichni jsou kolem výstavních kruhů jen naše "salaše" jsou daleko od nich - v lese !!!! 12.5.2006 "Ty jsi nevečeřel?" ptám se manžela a dívám se do ledničky. "Večeřel" odpovídá mi. Očima projíždím zásoby ale nevidím, že by z něčeho ubylo. A při způsobu, jakým chlapi většinou v lednici hospodaří, by to myslím bylo viditelné na první pohled. "A vzal jsi si sekanou?" pokládám tedy další kontrolní otázku. "Ne, měl jsem guláš" zní jeho odpověď. No nazdar, lehce mi zatrnulo. Ten "guláš" nebyl gulášem nýbrž směsí pro naše psy a skládal se ze: zbytku šťávy z roštěnek, zbytku rajské, několika masových kuliček z polévky a vše bylo zalito ještě několika lžícemi hovězí nudlové polévky. Bylo to připraveno k dochucení granulí, které psíkům nechceme servírovat suché a vždy jím je něčím "vylepšujeme". A on jim to naprosto bez skrupulí sežral !!! "A nezdálo se Ti ten guláš nějaký divný?" ptám se manžela. "Ani ne, docela ušel. To byl nějaký nový experiment?" odvětí mi. Raději mlčím. Fakt nechápu, že ho neudivilo ani to, že v "guláši" plavou polévkové nudle, krájená mrkev a petržel. No, hlavně že si pochutnal. Tahle příhoda je stará několik let, od té doby ale už mají psi v naší lednici své vlastní nádoby na pokrmy, jinak by se jim zas mohlo stát že k večeři budou mít, ty chudinky, suché granule. Hlavně jsem si ale tuto historku vybavila, když mi kamarádka líčila, jak doma nakrmila svého nového přítele hned při jeho první návštěvě. Přicházela s ním domů, ve dveřích potkala maminku, která pronesla: "Najezte se, guláš a knedlíky jsou na sporáku. Taky je tam polévka". Slečna odklopila první hrnec, uviděla zelí a usoudila, že je szegedín - polévku přítel odmítl. Naservírovala mu plný talíř, naložila 8 knedlíků. Když se vrátila matinka, ptala se stejně jako já - "vy jste nevečeřeli?" Jo, večeřeli - přítel byl asi jediný chlap na světě, který snědl zelnou polévku s osmi knedlíkama a ještě k tomu PŘÍBOREM !!!! 7.5.2006 Jaro dělá divy, zřejmě i s rozhodčími na výstavě psů. Jinak se neumím vysvětlit, že takový profík, který posuzuje psy už minimálně 15 let, se dostane do úzkých. Výstava byla super, Arina se chovala skoro vzorně, rozhodčí jí prohlédl zuby (to strpěla) a pak prohlásil: "postavte psa, podíváme se na kulky". Vytřeštila jsem oči a odvětila: "ale to je fenka". Poněkud se zarazil, prohlédl znovu Arinu, zamyslel se, pokýval hlavou (takže souhlasil s mou diagnózou) a konstatoval, že tedy ano, že je to fenka, a že je velká a silná. (A to na něj ani neskočila a neporazila ho, jak mívá ve zvyku). No, zkrátím to, Arina odešla z kruhu s oceněním Výborná 1, Krajský vítěz a já s pochvalou za vynikající předvedení psa. A perlička - ten samý pan rozhodčí mi před dvěma měsíci na jiné výstavě řekl, že mám korektního psa, který by si zasloužil lepší předvedení. Takže teď nevím - naučila jsem se já předvádět, nebo Arina konečně dostala rozum? Osobně si myslím, že za všechno může právě to jaro !!!! 15.4.2006 Že je jaro se u nás pozná podle nastupujícího výskytu klíšťat a následuje tudíž koupání psů a napouštění jejich kožíšků přípravkem proti nim, blechám a dalším škudiblíkům. Přípravek je to super, funguje úžasně - ale ta anabáze kolem :-( Psy musíme nejprve vykoupat v šamponu, spláchnout aby byli promočení až na kůži a pak se musejí prolít roztokem a nechat přirozeně uschnout. Takže to probíhalo následovně: Arina šla do koupelny dobrovolně, jelikož je ještě pitomá a od loňska si to nepamatuje:-) Pod sprchou stála se staženým ocasem, třepala se strachy a hrůzou se nehýbala. Ovšem starý mazák Káma okamžitě poznal co se chystá :-) Sedl si na zadek a seděl. A seděl a seděl a seděl ..... Dostat 70kg živé váhy někam, kam nechce - to je nadliský úkol. Naštěstí za ty roky už máme nacvičený postup. Jeden člověk ho posunuje za přední nohy, druhý postrkuje po zemi za zadek směrem ke koupelně. Jen musíme dávat pozor, aby neroztáhl zadní nohy do šířky a nešprajcnul se o dveře - to je jeho oblíbená taktika :-)) Ve sprše stojí a číhá jak by zdrhnul. Ví totiž, že nám to na dlažkách klouže a že nás tudíž lehce přetlačí :-)) Nejlepší je, když nám takhle zdrhne pěkně našamponěný a vletí na gauč - to se stalo jednou, od té doby si dáváme pozor a zavíráme všechny dveře, jelikož podruhé bychom ho už do té sprchy nedostali :-)) Vykoupat jezevce je hračka, ten jen stojí jak ovce a temně vrčí :-)) No a pak je vypustíme po baráku, kde jsem předtím všude roztáhla různé deky, přehozy a jiné hadry, o které se čoklíci vysuší. Nejprve se otřepou v kuchyni (nahodí sporák, myčku a všechny skřínky takže druhý den je vše puntíkaté a musím to celé leštit), další kolo otřepávání se je v obýváku - před televizí, aby puntíkatá byla i ona. Pak vletí na gauč a otřou se do něj (na něm je též bezpečnostní přehoz). Potom se porůznu přesunují po celém domě a otírají se o vše co najdou. A zálibně koukají na zavřené dveře do ložnice, jelikož dobře vědí, že v peřinách by se vysušili nejlépe a nejdříve :-)) Když už jsou patřičně nacucané všechny bezpečnostní hadry, dáme je pryč a nastane fáze "namáčení koberců". Výsledkem celé akce je: - 3 vykoupaní psi, kteří začnou pouštět tímto zásahem chlupy 3x rychleji a ve trojnásobném množství jako normálně, - totálně vlhký barák, který páchne prádelnou a desinfekcí - nepoužitelná koupelna - kuchyň zacákaná do výse 140 cm. Následkem akce je: Generální úklid VŠECH místností, jelikož se určitě někomu podaří zapomenout zavřít do jediné nenamočené místnosti = ložnice ! Zloději v bytě a hluchý okradený 30.3.2006 Zazvoní mobil a ozve se tchýně. Hlas vyplašený, roztřesený - hlásí určitě nějaký průšvih. Ale jaký? Od vody bydlí daleko - potopa to nebude. Odjela přece na chalupu, ta je taky od vody daleko - to jsem zvědavá co to bude. "Vykradli mi byt v Praze, já jsem na chalupě, objevil to Mirek (tchán) , dojela bys tam za ním?" Pro nezasvěceného to asi zní dost nelogicky, proč tam mám jezdit, když je tam tchán, co tam asi budu platná? Jenže: tchán neslyší, nikdo se s ním nedomluví (kromě tchýně) a těžko může tím pádem zavolat policajty - ani by neslyšel že někdo na druhém konci zvedl sluchátko. Už jen dostat se za ním do domu a do bytu byl problém - klíče nemám, zvonek neuslyší, dům má zamčený nejen vchod ale i další dveře uvnitř před výtahem. Prozvonila jsem tedy sousedy, po patřičné lustraci kdo jsem a čí jsem - jsem byla vpuštěna dovnitř. Škoda, že takhle nelustrovali zloděje. Dorazila jsem k bytu a měla jsem pocit, že tam probíhá domovní schůze. Byl tam snad každý z domu, kdo v té době byl doma. Ne před bytem - v bytě !!! Ale policajty nezavolal nikdo. Nejdřív to tam pěkně všichni pohamtali, poťapali, popovídali si mezi sebou (s tchánem těžko), vymysleli spoustu teorií a měli bezva neformální společenské setkání, kterému jsem udělala přítrž svým příchodem. Prohlédla jsem vchodové dveře, byly nepoškozené, zato okénku do světlíku bylo dokořán, na parapetu stopy boty a pilin a parapet se opíral tchán. Takže mi bylo jasné, že veškeré stopy pečlivě setřel vlastním tělem. Zavolala jsem policajty, vysvětlila situaci, že přijet mohou až dorazí tchýně, jelikož jen ona dokáže říct co se jí ztratilo. O tom, že se bytem prohnal celý dům a každý se tam pokoušel o rekonstrukci, jsem taktně pomlčela. Zloděj byl docela kaskadér, položil si přes světlík prkno, po něm došel k oknu do bytu a přes ventilačku si otevřel spodní část okna aby mohl prolézt. V bytě nemohl být dlouho, tchán odešel jen na nákup, byl z domova pryč cca 2 hodiny, možná odcházel právě když tchán odmykal. Tchán by ho neslyšel ani kdyby mu za dveřmi upadl celý lup. No a když už tam byl na exkurzi celý dům, tak jsem si byt prošla také. Byla to "bytová klasika" - zotvírané skříně, vytahané zásuvky, všechny krabice vysypané na posteli (tam se to lépe prohlíží a třídí), na podlaze rozházené prádlo (mezi prádlo se schovávají peníze). Kuchyň netknutá - do dozy s hrachem či moukou se už zřejmě zlaté šperky v dnešní době už neschovávají. Jednoznačně to byl výlet za šperky a penězi, světlíkem se špatně protahuje počítač nebo jiný spotřebič. A na kořist si vzal tchánovu tašku (též klasika - na lup se s vlastním batohem nechodí a nebo to bylo neplánované - jen využil situace a tchána viděl odcházet). Ovšem byl natolik "solidní", že původní obsah tašky (baterku, nůž, prospekty a noviny) pečlivě vyložil na stůl. Jen klíče od chalupy si nechal - že by tušil kde chalupa leží? Usoudila jsem, že víc už udělat nemohu a nechala jsem tam tchána napospas osudu, tchýni a policajtům, jsem zvědavá jaká bezpečnostní opatření můj tchán-kutil-šikula vymyslí, tipuji to na 220V v okenním rámu do světlíku. 26.3.2006 Dělat jakékoliv, byť sebemenší přesuny v zaběhlé domácnosti se nevyplácí.Ve 3 odpoledne začnete hledat jednu určitou knížku v knihovně a ve 4 ráno končíte vymalováním předsíně !!!
Tohle rčení se u nás naplnilo právě tento víkend.
Tak jsem si ze všeho uvařila kávu a sedla si k PC. Určitě mi všichni tento víkend závidíte !!! 20.3.2006
Takhle to u nás (35 km na jih od Prahy po Vltavě) vypadalo 12.3. 2006 :-) O víkendu se kolem nás ještě proháněli běžkaři, když jsme se vraceli s psíkama z vycházky, tak jsme u našich vrat potkali partu 7 lidí na běžkách a každý z lidí měl na vodítku 1-2 psy (ridgeback, belgičan, malamut, kavkazák, boxer.... samá velká plemena). To bylo tóčo, udržet smečky od sebe. Arina šla po zadních, Káma zle vrčel a smečka se taky pěkně ježila - divadlo pouze pro otrlé !!!! Ještě že poblíž nebyl nikdo, kdo se psů bojí. Po tomto vystoupení by se k žádnému psu už nikdy nepřiblížil ani na 100 metrů. Ale tohle byli pejskaři tělem i duší, i přes ten řev našich miláčků jsme si stihli navzájem pochválit pejsky. 20.2.2006 Tentokrát jsem neměla kam odjet s hárající Arinou aby jí neměl Káma na očích. Jsme doma, aplikujeme opět systém přepouštěcích komor ale musím přiznat, že už je to náročnější. Arina dospěla, zmohutněla a má obrovskou sílu. Udržet Kámu při míjení se s ní je náročné, ale udržet Arinu sápající se po Kámovi (aby ho rafla do ucha) je mnohem náročnější. Ta psí slečna má sílu za několik salašníků !!! Jde to zvládnout jedině ve dvou lidech, jeden nemá šanci. Musel by udržet tah 50 kg na jednu ruku a 70kg na ruku druhou a to směrem od sebe. Snad jsme měli doma posilovat už od léta. Zatím došlo jen k malým kolizím – Káma se mnou málem vyrazil dveře směrem ven a Arina téměř porazila skříň, když mi skočila na ramena. Do konce hárání zbývá ještě cca 9 dnů a tak jen doufám, že to bytové zařízení vydrží. 19.2.2006 Už jste absolvovali nějaké setkání spolužáků po letech? Znáte ten pocit, že si povídáte o známých věcech s lidmi, které jste nikdy neviděli a nechápete jak to, že oni znají vás?
Ale to ještě není nic proti tomu, co v takovýchto chvílích prožívá můj 2L. Že je pro něj problém poplést kdykoliv číkoliv jméno, na to jsem já zvyklá, ovšem lidé to tak lehce většinou nenesou. Že má neskutečnou schopnost zavést hovor vždy na to nejnevhodnější téma, to ví on sám o sobě víc než dobře. A tak si představte, že mu přišla pozvánka na setkání spolužáků ZŠ s dovětkem, že přijde i spolužačka X.Y., která je čerstvá vdova, tak aby se pokud možno vyhnul hovoru na témata, která by mohla zjitřit city. Jeho zděšení si nikdo neumí představit. Nejen že těžko pozná, která z přítomných dam je dotyčná X.Y. ale ještě se bude muset krotit ve svých oblíbených dotazech typu: „Tak kolikrát jste za uplynulý rok byli v kině a kolikrát na pohřbu?“ Ale já mu nemohu nic vyčítat, nejsem o nic lepší, a už vůbec ne utěšitelka vdov a sirotků, mé pokusy o ztišení cizího žalu a zármutku nejsou příliš citlivé, spíš realistické, takže by se mohlo stát, že bych se onu čerstvou vdovu snažila utěšit větou: „ Holka, pokud mu bylo souzeno umřít, tak budˇ ráda, že to bylo teď, dokud jsi ještě k světu a máš šanci najít si někoho jiného“. Vím, že je to asi drsnější, jenže tyhle věty prostě ze mne padají bez nějakého přemýšlení, jaksi „instinktivně“ a hlídat si každou větu, kterou pronesu mne příliš nebaví, úplně mi stačí, že to musím dělat v zaměstnání. Takže už se těším, až přijde nějaká pozvánka na setkání mých spolužáků. Pohádka o kohoutkovi a slepičce II 6.1.2006 Tahle pohádka dostala dnešním dnem zajímavé pokračování, které bych nazvala: „Dáš …. dostaneš“ . Lékaři stále naříkali, že mají malé platy, Rath naříkal, že nejsou peníze na platy ani na léky, takže vymyslel řešení (takové tu už kdysi ale bylo). Když bude pacient lék skutečně hodně potřebovat, připlatí lékaři soukromě a lékař onen lék předepíše – limit nelimit. Čímž si lékař zvýší příjem, pacient bude zajištěn a vlastně je vše OK. Našla jsem si jiného neurologa, který mi můj vytoužený lék na migrénu předepsal, já si u něj naoplátku za to nechala udělat akupunkturu, kterou VZP nehradí. A nelituji, bylo to super !!!! Novodobá pohádka o slepičce a kohoutkovi aneb Rathovy zásahy 4.1.2006Od 15ti let mám migrény, podotýkám – diagnostikované. Prošla jsem vyšetřeními od očí po paty, žádnou jinou závadu lékaři nenalezli. Vyzkoušela jsem různé léky – bez úspěchu. Ze zoufalství jsem si na netu našla webové stránky www.bolestihlavy.cz , přečetla si, že ani má situace nemusí být nutně neřešitelná a přes internet jsem se tudíž k jedné z lékařek objednala. A skutečně našla paní doktorka lék, který na migrénu zabral – jednoznačně a beze zbytku. Po provedené kontrole mne předala do péče mé praktické lékařky a tím začala ona novodobá pohádka: Praktická lékařka mi lék nepředepíše jelikož jí to finančně zatěžuje, předává mne k obvodnímu neurologovi. Ten mi lék rovněž nepředepíše, jelikož jej to taktéž finančně zatěžuje. Doporučuje mi najít si jiného neurologa, který má vyšší limit na tyto léky. Takže nejspíš budu obvolávat všechny neurology a místo specifikování své choroby se budu dotazovat na výši jejich finančního limitu na pacienty. Pan ministr Rath právě vydal svůj pokyn: předepisovat léky s podobným účinkem, ovšem levnější. Vzhledem k tomu, že můj lék je nový, na nové bázi, těžko bude zatím něco, co je na stejné bázi a je levnější. Předpokládám, že z příští návštěvy lékaře se vrátím s doporučením k „babě kořenářce“, taky by mohlo fungovat zaříkávání. |
