Amber Bohemia
|
Jak salaše ze samoty hlídaly v kempu migraci hostů 14.10.2008 To tedy byl nápad, přespat na klubové výstavě v chatičce v kempu. Zvláště když večer byla členská schůze klubu a všichni po skončení schůze chodili do svých chatek kolem té naší. Naše salašnické holky ze samoty na kopečku u lesa jsou zvyklé po setmění hlídat a každý pohyb hlásit. Takže si každý umí představit, že proštěkaly celou noc, hlásily každého kdo v noci šel na WC, do umývárny, každého hosta opouštějícího restauraci, každého psa jdoucí s páníčkem vykonat svou potřebu do lesíka, prostě každého kdo vystrčil byť jen nos nebo pacík ze své chatky. Do rána jsme měli dokonalý přehled o celonočním pohybu všech hostů v kempu. Dveře od chatičky byly chatrné, jazýček západky uvolněný, pro bezpečnost ostatních jsme raději zamykali ale stejně se chybička vloudila – nad ránem, kdy se louka začínala plnit návštěvníky, sjíždějícími se na svod mladých, už holky nevydržely, opřely se do dveří a vyrazily bránit celou noc úporně střeženou louku před vetřelci. Umím si představit zděšení majitelů mladých psíků, když se na ně z chatky vyřítily dvě štěkající příšerky s úporným výrazem v očích. Na obranu našich holčiček však musím říci, že těm nic netušícím psíkům nehodlaly ublížit, běžely je pouze napomenout a varovat, že jsou na cizím území jelikož po dvoudenním pobytu v kempu si již toto území přivlastnily. Prostě ty chudáky seštěkaly, pak hodily hlavami, otočily se a pyšně odkráčely ke své střežené chatce. O účinkování našich salaší na výstavě nemá cenu se rozepisovat, obě splnily co se od nich čekalo, Týna si to užívala a Arina to se zaťatými zuby přetrpěla a provzdorovala. V neděli dopoledne celou akci zakončila tím, že ve vhodném okamžiku skočila do kufru auta a zalehla s výrazem: končím, na svod těch mých mladých zmetků se faaakt dívat nemusím a setrvala v autě až do odjezdu – naprosto spokojená.
21.9.2008 Jo, globální oteplování bych uvítala, celé léto byl klídek, salaše byly udeptané vedrem a tudíž nic závadného nevyváděly, dny prospaly někde ve stínu. Jen se ochladilo, začaly se dít věci. Po návratu z práce jsem měla na první pohled dojem, že na naší zahradě napadl sníh. Při bližším prozkoumání jsem usoudila, že někdo vyvraždil slepičárnu. Teprve když jsem našla povlak z polštáře mi došlo, že Týna se ráno za našimi zády proplížila z domu ven s polštářkem, ukradeným v ložnici. Peří jsem sbírala do igelitky asi hodinu a objevila jsem zvláštní fyzikální úkaz – nasbíraného peří byla tak na dva polštáře – co z toho plyne? Nevím !!!! Další den Týna zahradničila. Muškáty z květináčů vytahala a roznosila po zahradě, květináče rozkousala. Tím mi zřejmě chtěla dát najevo, že v noci bude mrznout a kytky už venku být nemají. Ano, přesadila jsem do květináčů ozdobných a přenesla do haly, pokyn byl jednoznačný.
Nic dalšího , co by se dalo zničit, na naší zahradě už dááávno není, vyhrabané Nevím jak bych to vysvětlovala pojišťovně – že pes pustil vodu z kohoutku. Moc by mi asi nevěřili ale skutečně se to tak stalo. Máme pákovou baterii, stačilo skočit, opřít se packou o páčku a už tekla vodička. Jen nechápu PROČ na tu zeď skákala. 23.7.2008 Neznám konzervativnější plemeno než jsou salaše. Jak není vše přesně tak jak jsou zvyklé, jsou z toho vyvedeni z míry. Na naší zahradě jsme posunuli plot o 10 metrů , Kámovi trvalo 2 roky než to vzal na vědomí. Došel vždy jen na původní hranici pozemku a dál už nešel. Na jiném místě v plotě bývala branka, kudy jsme chodívali ven na procházky. Když jsme udělali nový plot, branka se přemístila jinam ovšem Káma vytrvale sedával u plotu v místě původní branky a dožadoval se odchodu směr procházka. Naše první salašnice Ášenka jednou našla v lese kost od kotlety. Až do své smrti nikdy nezapomněla v onom místě zdrhnout a jít hledat kotletu – asi myslela, že tam rostou. Stejně tak se nikdy nezapomněla zastavit u stromu, na který kdysi před lety vyhnala veverku. Zdvihla hlavu a zálibně se vždy zadívala do koruny toho stromu. Nevím co by se stalo, kdyby jí ten strom lesáci porazili. Říkávali jsme jí domovnice. Pečlivě dohlížela aby bylo doma vše na svém místě a ovšem věděla. Jednou jsme koupili nový stromek na zahradu a zasadili ho, Ášence to nikdo předem neřekl, ta vyběhla z baráku, uviděla že je na zahradě něco jinak a začala na ten nebohý stromek a na nás tak štěkat, že jsme vážně uvažovali o tom, že ho budeme muset vykopat. Teď máme doma dvě salašnické holky ale situace se nezmění, taky to jsou konzervy. Mají v lese své oblíbené místo, kam chodí obě vykonávat velkou potřebu. Dnes se na tom místě objevily nějaké odpadky, igelitový pytel a poházené papíry kolem. Holky chvíli chodily kolem, jako že potřebu vykonají ale pytel je tak znervozňoval, že to nakonec vzdaly. Prostě – nepatřil tam, nikdy tam nebyl a věřím, že dokud ty odpadky já neuklidím, ony tam prostě nepůjdou !!! Takže se ze mne asi stane zelenej ekolog z donucení salaší. Vendovi na cestu do psího nebe 14.7.2007
Káma s Ašenkou o něj vzorně pečovali, v zimních mrazech jej brávali mezi sebe a hřáli ho ve svých hustých kožíšcích. Vendovi jsme doma říkali „šotek“ – byl vždy všude, jen člověk zvedl nohu Venda byl pod ní. Byl klasický jezevčík, vzteklý a paličatý, ale byl naše zlatíčko, vždy připraven k hrátkám a vždy připraven nás všechny chránit. Přes svůj handicap – epilepsie a nemocné ledviny, to byl veselý a houževnatý pejsek, kterého si chtěla každá návštěva pohladit jako prvního a on se také pohlazení vehementně dožadoval. Venda uvedl do života a asistoval i při výchově prvního vrhu v naší chovatelské stanici a s Týnou, která doma zůstala, byli skvělí kámoši. Venoušku, děkujeme ti za společnost, za tvou lásku a oddanost a jestli jsi měl někdy pocit, že se ti nevěnujeme tak jako těm velkým psům, tak nám to odpusť, nebylo to ve zlém úmyslu, ty jsi byl náš se vším všudy a bude tady po tobě moc a moc prázdno. Přejeme ti, abys našel ve psím nebíčku všechny své ztracené kamarády, svou první paničku a dostatek hraček, které jsi měl tak rád. Buď už napořád šťastný Venda a ne že se zas popereš s Kámou, !!! Nezapomeneme na tebe, to prostě nejde, patřil jsi do našeho života – byl jsi náš jedinečný šoteček, sbohem Venoušku. 6.7.2008 Není salaš jako salaš, naše dnešní salašnická návštěva – 7mi měsíční holčička Gowee předvedla, že jí tedy žádná žába „ochránkyně leknínů“ z míry nevyvede a do našeho jezírka s gustem hupla. Blaženě stála ve vodě a naše blbky jen nevěřícně zíraly. Vůbec se dneska naše holčičky předvedly. Týna ještě jakž takž vzala Gowee na milost ale Arina? Ta se zhnuseně odklidila co nejdál od návštěvy, zalezla do garáže a trucovala. Vylezla jen v okamžiku, kdy se vzrušeně volalo na Gowee aby zas nelezla do jezírka, že se za chvíli pojede domů a namočila by auto. To se Arina vyšla podívat aby na vlastní oči viděla hned jako první, kdyby se náhodou ten malý skřet utopil , že by jí to udělalo obrovskou radost. A se zájmem sledovala běh paničky Jany za Gowee kolem nádrže, nahoru a dolů po naší zahradě, jejich kličky a bravurní otočky. Panička v ruce třímala jakousi těžkou literaturu, která měla sloužit jako prostředek k potrestání Gowee (až jí chytí) za neuposlechnutí zákazu koupání se těsně před odjezdem. Arina určitě silně Janě fandila ale Gowee byla rychlejší. No nic, k potrestání nedošlo, panička byla pomalá a tak Arina zklamaně zalezla do garáže. Holt malé děti a štěňátka skutečně nejsou Aninino hobby. Týna zas spíš nechápala jak může někdo byť jen pacík smočit v něčem tak odporném jako je voda. Z návštěvy měl největší radost jezevčík Venda. Už dva dny dostával léky na podporu chutě k jídlu a dneska se radostně nažral i bez léků – Gowee, děkujeme !!! Tady jsou fotečky z celé akce Jak loví smečka a proč nám už nemizí leknínové květy 17.6.2008 I když máme na zahradě 3 psy, přesto se občas najdou kočky se sebevražednými sklony a troufnou si navštívit nás pozemek. Za Kámových časů to mívalo klasický průběh ale teď je jediným mužským členem smečky patnáctiletý jezevčík Venda a tak smečka má občas problém s koncovými výstupy akce. Nedávno k nám zavítali dva kocouři a začali se rvát u vrat. Naše smečka vyrazila do akce, jeden kocour stihl přelézt vrata a druhému zbyl už čas pouze na to, aby se ukryl pod plynovou nádrží. Naše smečka vytvořila bojový šik a vyrazila do akce. Týna z jedné strany nádrže, Arina z druhé , třetí stranu kryje zeď, čtvrtá strana zbyla na samčího vůdce smečky, tudy mu obě holky hodlaly narušitele vyhnat přímo do tlamy. Ovšem na té čtvrté straně byl – bohužel náš veterán Venda. Když proti němu vyrazil kocour, Venda ztuhl strachy, zkameněl, kocour o přeskočil a zmizel v bezpečí sousedovy zahrady. No,holt i v přírodě občas dojde ke špatnému rozdělení pravomocí a kompetencí. V našem jezírku máme lekníny, každý rok kvetly ale od doby co je doma naše Týna, jen nějaký květ vystrčil z vody špičičku, ukousla ho a bylo po parádě. Prostě – vodní hladina má být plochá a nemá z ní co trčet… usoudila Týnuška. Už jsme se smířili s tím, že letos žádné květy mít nebudeme ale Týna si z ničeho nic přestala jezírka všímat, ani napít se k němu nechodila. Nechápali jsme proč až do včerejšího dne. Pozorovali jsme Týnu, opatrně se vydala k jezírku, rozhlížela se a chtěla se zřejmě napít (nebo se podívat do vody jak je krásná či zkontrolovat květy leknínu – ví bůh). V tom se ozvalo slabé žabí zakvákání, Týna zkoprněla a vystřelila od jezírka jako by jí něco píchlo. V jezírku bydlí žába – ochránkyně našich leknínů a Týna se jí bojí. Jestli je to zakletá princezna nebo princ to nevíme ale líbat jí nebudeme – kdo by nám pak hlídal lekníny, ne? 22.5.2008 Když jsme se rozhodli pro nakrytí naší fenky, začali jsme se pídit po nějaké porodní bedně. Na inzerát jsme si pro ní jeli do Pardubic. Dostali jsme jí darem od sympatické doktorky z pardubické nemocnice. Její úžasná labradorka v ní odchovala svůj první vrh 6ti štěňátek a bednu si paní doktorka poručila jako dárek ke svým vlastním narozeninám, byla vyrobená na zakázku. Štěňátka v bedně byla odchovaná ve vytápěné nové garáži, kam si paní doktorka nastěhovala gauč a bydleli tam všichni štastně pohromadě. Bednu jsem dovezli domů, vyložili z auta a jako první si vyzkoušel náš pes Káma. Arina se tvářila na bednu dost otráveně, asi již tehdy tušila, co jí bude čekat - uječený, nenažraný a otravný mimina. Když ale nadešel její čas, odchovala v bedně svých pět potomků s patřičnou péčí a trpělivostí, ovšem bez nějakého obrovského nadšení. V té době byla bedna umístěna v naší pracovně. Jelikož Kámovi se bedna hodně líbila a moc toužil v ní spát a bydlet, napsala jsem o tom pár řádek a dala fotografii na blog. Naše štěňátka už byla dávno u nových majitelů, Káma spí ve psím nebíčku a najednou se k článku na blogu objevil komentář - "Nebudete náhodou tu porodní bednu prodávat? Mě by se celkem hodila pro argentinskou dogu. Alena" Bednu jsme dostali darem, opravdu ji nechceme prodat ale rozhodli jsme se, že jí půjčíme každému, kdo o ní požádá. To jsme oné neznámé Aleně odpověděli. Asi se jí to zprvu zdálo podezřelé ale nakonec pochopila, že ujetí pejskaři dělají věci nečekané a ne právě na první pohled logicky vypadající a pro bednu si přijela. No a tak v sobotu 17.5. v Praze, v bytě , ve třetím patře, se v putovní bedně narodila mamince Sally dvě štěňátka argentinské dogy. A teď budu citovat paničku Alenu z jejího e-mailu: "Tak až budeš mít nějaký ten blog na Paměti z bedny, tak já ti tam také něčím přispěju.. kdybych nevěděla co,tak mi můžeš připomenout, jak jsem tam s nima dneska usnula .. šla jsem si pohladit Salinku - vůbec se od nich nehne, tak jsem se tam u ní uvelebila na její polštář, přitulila se k ní, jedno štěně mi vlezlo na rameno mezi mě a Salinku a druhé si ustlalo u našich nohou.. Zní to komicky, asi jako tvoje historka se zkoušením trávy obličejem jestli nestudí, ale fakt, vešly jsme se tam všichni." Až Sally odchová svoje miminka, bedna se k nám vrátí. Už je zamluvená pro další maminu - tentokrát to bude mamina berňácká - salašnická. A dalším zájemců bude též k disposici - asi už bych měla začít sestavovat pořadník - tak kdo má zájem - hlašte se. Podmínka zapůjčení bude: sepsat zážitky a doplňovat Vzpomínky z porodní bedny. 18.4.2008 Za první republiky mívala každá lepší rodina svého rodinného lékaře. Znal důvěrně zdravotní stav všech členů rodiny a tak mohl stanovovat diagnozu s ohledem na specifika jednotlivých pacientů tzv. "kvalifikovaným odhadem". Nehodlám rozebírat úroveň současného "lidského zdravotnictví" ale vím jistě, že my, chovatelé a majitelé psů, se neobejdeme bez rodinného veterináře. Náš veterinář postupem času zná nejen slabá místa ve zdravotním stavu našich psů, ale i naše choroby. Není nic neobvyklého, že voláme veta s dotazem:
Už jsme si zvykli, že se nám přátelé smějí, prostě chodíme se léčit k tomu, komu důvěřujeme. Teď nedávno jsme šli k vetovi s našimi psy na kontrolu, štěňátko Týna cestou uviděla něco důležitého pod podezdívkou a zajela tam i s vodítkem a mou rukou. Výsledkem byly sedřené klouby na mé ruce a krvavé krůpěje na podlaze čekárny. Takže do ordinace jsme šli jako urgent případ a jako první veterinář ošetřoval mne a mou ruku. Takže - není nad rodinného lékaře !!!!
2.2.2008
Dnes jsem měla pocit, že se Káma vrátil v převtělení. Při venčení našich salašnic jsme v lese potkali sousedku se dvěma bígly. Arina okamžitě zaujala bojový postoj a vzpínala se na vodítku. Když zjistila, že pohyb dopředu jí znemožňuje látkový stahovák na krku, udělala úhybný manévr vzad, sklonila hlavu (snad i zatajila dech) a kaskadérským pohybem se ze stahováku "vyzula". Vyrazila směr bíglové a začala je mordovat. Zuby se jich vlastně ani nedotkla, jen po nich šlapala, válela je po zemi, jeku bylo na půl vesnice ale nelítaly ani chlupy. Sousedka byla v šoku, já naštvaná na Arinu. Kdo zkoušel chytat psa bez obojku tak asi ví, jak to bylo složité. Najednou jako by Arina usoudila, že už to stačí, nechala bígly bíglama, sama strčila hlavu do obojku a v klidu odcházela směr domov a ve mně přetrvává pocit, že se mi vrátil můj milovaný Káma. |
